Nemám zrovna moc v lásce mrazák (a členové mojí domácnosti mohou potvrdit, že než abych dala něco do mrazáku, radši to nechám pečlivě hnít a plesnivět a nakonec to vyhodim v úplně jiném než původním tvaru a skupenství). Vím, že mrazák je užitečný pomocník, a pokaždé když někde na horách musím páčit za střechy rampouchy do drinku, tak na něj vzpomínám celkem s láskou.
Jinak je to ale vlastně elektrické zhmotnění prokrastinace: nevíte si rady s přebytky, co už nikomu po třech nechutnají, nebo se vám zrovna teď nechce nějakým tvůrčím způsobem zpracovávat půlku bizona z tomboly mysliveckého bálu a dvacet kilo rybízu od babičky za zahrádky? – frknete to do mrazáku a odložíte řešení na později.
Jenže dát něco do mrazáku je tak trochu jako dát to na půdu. Většinou na to v tu ránu zapomeneme a později doufáme, že za pár let si s tím pohrají děti a vnoučata (tedy alespoň v případě té půdy). Navíc to po rozmražení už přece nikdy není úplně ono (pokud vůbec poznáte, co to původně bylo a jestli je potřeba to upéct anebo servírovat chlazené se šlehačkou a ovocem).
Takhle to mám i s většinou dobrých nápadů či projektů – když je dám k ledu, málokdy dozrají jako víno, spíš ztratí prvotní chuť, vůni i jiskru a po „rozmražení“ je radši rovnou vyhazuju. Proto je mi tolik proti mysli dát k ledu i tenhle blog, jenže co s načatou dizertací, jejíž dokončení momentálně nemá moc smysl, ale rovnou ji vyhodit je mi prozatím líto? A tak ji tedy ukládám do svého mentálního mrazáku a budu doufat, že ji na podzim zase vyndám a po chvíli vaření bude opět stravitelná (a nastavitelná čerstvými ingrediencemi).
(Ale nezoufejte: abych parafrázovala oblíbené rčení – když bůh zavře mrazák, otevře troubu. Tak si počkejte, až to tu zavoní čerstvě upečeným, zcela novým blogem. Již brzy!)
jak (ne)napsat dizertační práci 